Tak jsme si řikali, že bychom se s vámi podělili o to, jak se tu daří naší práci nepráci. Tak například předevčírem. Měli jsme poprvé kroužek čtení pohádek pro děti v kavárně naší oratoře, ve 4 hodiny.
Je sobota. Jsme doma. Vyjíždíme. O 10 minut pozdě. Nicméně ne naší vinou. Na náší první hodinu jedeme o 15 minut později. :(
Hlavní naší útěchou je, že Hugo, co má s náma ten kroužek, nebo alespoň Miguel, co šéfuje kavárně, zdrží případné zklamané děti od odcházení. Bratr salesián, který ví, že jedeme pozdě, zpomaluje, a začíná komentovat cestu, připomínkuje, co by s tímto nebo tamtím místem bylo potřeba udělat. Tváříme se netrpělivě. Vyskočíme z auta při jedné jeho zastávce již blízko cíle, zamáváme a doběhneme dolů do kavárny. V tom vidíme, že kavárna má dveře zavřené. A před nimi nikdo nestojí. Zazoufáme si - co teď? Nemáme tady klíče od žádné místnosti. Zkusíme tedy vyběhnout jiným směrem z oratoře a nadběhnutím doběhnout bratra salesiána. Nicméně, asi jel jinou cestou. Smutně stojíme na silnici. Pocit, že jsme zcela sami, ztraceni a opuštěni v Juarezu, který nás znenadání přepadnul, zaháníme tím, že se vracíme do oratoře.
Cestou zpět potkáme Miguela, jak na motorce, s velkým úsměvem a malou sestrou, přijíždí do oratoře. Prý se koupal. 16:20. Bezva. Je jediný, který má klíče. Začínají nám cukat koutky a pak vyprskneme smíchy.
Stojíme před kavárnou a vidina hodiny strávené v zimě (opravdu - ráno a večer tu je i zima) nás uplně nenadchne. V 16:30 se ale zčistajasna objeví pět dětí. Jsme nadšení! Nicméně dvě z nich přišly na hodiny hiphopu. Už nejsme tolik nadšení. Který ovšem v sobotu není. Je ve středu. Nadšení se vrací. Začínáme svolávat na úvodní hru. Maminka dvou dětí prohlásí, že pro ně přijde 5. V 5 má pro nás přijet i Keka, aby nás vzal do jiné oratoře, kde se koná jiná akce. Začínáme hrát hry. Největší úspěch má hra "házej kostkou, kolik hodíš, tolik udělej dřepů, když hodíš 6, oběhni strom". Všichni jsme nadšení. Největší žůžo je hodit kostku co nejvíc do vzduchu. Tak jo. Začínáme číst. Děti ztichnou a poslouchají pohádku o Pinokiovi. Přiběhnou další děti. Naše děti jsou cizími dětmi vyrušeny a všichni se rozprchnou. Kostka létá ve vzduchu. Tříletá holčička běží na druhou stranu oratoře. Anna běží za ní. Martin čte dál. Občas s dětmi, občas běz dětí. Dočetl. Anna zrovna přiběhla. I s holčičkou. Všichni se smějí. Jdeme malovat Pinokia pastelkama. Holčička maluje okno. Stmívá se. Je 5. Maminka nikde, Keka nikde. Přichází Hugo. Myslel si, že je to od 5. Pomalu končíme. Pro děti si nikdo nepřišel, a tak začínáme hrát další hru. A další hru. Přiběhno asi deset dětí. Je 5.30. Nám je zima, děti jsou nadšení, rodiče nikde, Keka nikde. Přibíhají dva kluci a říkají, že si naše dvě děti odvedou, že jsou jejich kamarádi. Pokládáme prověřující otázky, nicméně děti už odbíhájí v dál. Další mizí na mávnutí vzdálené maminky. Najednou máme už jenom jedno dítko. Přišlo samo a odejde samo. Je 6. Přijíždí Keka. Netváří se nijak provinile, směje se. Nastupujeme do auta a odjíždíme.
Tak zas příště.
A co děláme jiné dny? Podívejte se na video.