V 7:20 zazvoní budík. (A pak v 7:25 a v 7:30). V 7:35 zazvoní budík Martinovi, což je pro mě signál, že tentokrát již opravdu musím vstát. Poslední dobou je ráno v našem pokoji dost zima, a tak se poměrně rychle přesouvám do sprchy. Teplá voda teče tak za minutu, a já netrpělivě přešlapuji. V 7:45 zaťukám na dlaždičku od koupelny, což je zase signál pro Martina, že už opravdu musí vstávat. Plynule si vyměníme místa.  

 

V 7:59 už oba utíkáme po schodech dolů. Cestou míjíme Irmu, naší místní abuelu kuchtičku, která připravuje snídani. Následuje mše či jen modlitba breviáře. 

Poté plynule zamíříme na snídani, kterou mezitím Irma dopřipravila a naservírovala na náš žlutý bar. Většinou se jedná o fazolovou kaši a vajíčka na různé způsoby. Někdy bývá papája. A samozřejmě tortily a chilli. S přibývající zimou se občas objeví i kakaový nápoj z kukuřičné mouky, na kterém si s Martinem zatím moc nepochutnáváme. U snídaně se různě domlouvají různé věci. My většinou ani moc neposloucháme, protože je to pak stejně jinak. Dále přichází na řadu vtípky otců nebo naopak čtou zprávy z novin, které jsou spíše smutnějšího rázu. Snídaně je pomalejší, na konci se pije kávička.

 

​

Postupně se osazenstvo vytrácí, aby tak po 9:00 byli všichni pryč.

​

Je-li den, který zrovna popisuji, středa nebo pátek, nastoupíme s Martinem do auta. Martin jako řidič, já jako věrný společník a přítel na cesty. Vyrážíme do nespoutaného místního živlu dopravy, a tak za třičtvrtě hodinky se ocitáme na druhé straně města. Ve skladu. Jedeme si pro 55 galónů mléka (víc jak 200l), které místní mlékárna dvakrát v týdnu daruje do salesiánských oratoří. My ho vyzvedneme a poté rozvezeme. Mléko je využíváno na jídlo pro adultos mayores (chudí senioři), které se v oratořích připravuje třikrát týdně, nebo pro malé děti ve formě kakaa na Brigádě Radosti.

Je-li ale den, který teď popisuji, úterý, čtvrtek či sobota, vyrážíme do naší oratoře Don Bosco. Je to cesta tak na 20 minut. Ráno tam sice nikdo není, ale za to zima je tam veliká. Poslední dobou. Předtím tam zase bylo hrozné horko. Po chvíli nicnedělání přichází náš koordinátor Jonny s plánem na dnešní den (který ho zrovna teď napadl). Budeme malovat. Nebo uklízet. Nebo něco někam stěhovat. Svářet. Zasklívat okna, něco stříhat či psát. Či pojedeme nakupovat, nebo pro vodu. Nebo nebudeme dělat vůbec nic.

Je-li úterý, vyrazíme do místní školy, dvě hodiny dělat třem třídám (postupně) Brigádu Alegríu. 

 

​

​

​

​

​

​

​

​

​

​

​

Ve 14:00 máme všichni zase společný oběd. Ukáže se, kdo je nejvíce pracovitý, protože ten obvykle přijede o něco později. K jídlu máme nejčastěji červenou rýži, nějaké maso a zeleninu. Vlastně s přibývajícími mrazy častěji potkáváme na našem žlutém baru polévku, do které se dává limetka a chilli. Všechno se z ní loví tortilou v ruce, takže vám postupně zbyde jenom limetková voda s chilli. Je tady takový zvyk, jít si po jídle na chvíli lehnout. A nám to vůbec nevadí.

​

Nicméně, někdy se již v 15.30 nacházíme v oratoři, abychom pomohli dětem s děláním úkolů (je to velká sranda, slovní úlohy ve španělštině). Když se v oratoři nenacházíme v 15.30, nacházíme se v ní o něco později, protože přicházíme, abychom podpořili místní dobrovolníky v přípravě Brigády Alegríi. 

 

​

​

​

​

​

​

Na Brigádu vyrážíme, je-li úterý nebo čtvrtek, před 19:00. Ta spočívá v tom, že se vám do auta namačká dvacet +-šestnáctiletých dobrovolníků, kteří jsou z celkové situace velmi nadšení, a vydáte se vstříc raw mexické periferii. Často si myslíte, že jste již definitivně dojeli, protože takovéhle výmoly a následné rány auto prostě nemůže vydržet - nicméně vydrží, a osazenstvo auta je nadšeně výská. Přijíždíme do tmavého, skoro neosvětleného barria (sousedství), kde z auta postupně všichni vyskáčí. Rozeberou si vlajky na tyčce, se kterými začnou radostně mávat a provolávají: "Ya llego, ya llego, la Brigada de Alegría." Procházíme sousedstvím betonových krychlí, často nedostavěných, a hliněných dvorků s rozvěšeným prádlem a psy.  Lákáme děti, aby si s námi šli hrát. Při procházení ulicemi se náš počet postupně zvyšuje, až dojdeme do naší cílové stanice - park/hřiště, kde si tak hodinu a půl s dětma hrajeme. 

 

Kolem 20:30 je zase doprovodíme postupně domů a jedeme do oratoře, kde se se stále veselou mládeží ještě chvíli zdržíme, abychom kolem 21:00/22:00 (záleží na zimě a na světle) jeli domů. 

​

 

 

 

​

Ve 22.30 je večerní modlitba, na kterou by se měli dostavit všichni členové komunity, abychom společně zakončili den a probrali zítřek. Kdo nestihl večeřet předtím, večeří potom. Někdy salesiánské otce napadne, že půjdeme večer ještě na pivo (odmítnutí je tu bráno jako urážka), a to se pak vracíme po půlnoci.

Poté, co dojdeme do svého pokoje, nakoukneme do světa sociálních sítí, čteme novinové články a posloucháme prezidenstké rozhovory, koukáme na videa a odpovídáme kamarádům. Často někteří v daleké vlasti již vstávají, tak to je pak vtipná situace.

 

Kolem 00:00 či spíše později končí náš den.

 

........................

​

Jinak ve středu obědváme kolem 13:00, abychom ve 14:00 už byli na druhé straně města, u brány věznice pro mládež - Cersai, kde do 16:00 máme s klukama program. Dále zase plynule přejíždíme do oratoří.

 

V pondělí je náš komunitní=volnější den. Dopoledne uklízíme společné prostory a náš pokojíček, pere se prádlo a tak. Odpoledne s Martinem často děláme něco na počítači, skypujeme si s rodinou, jdeme na procházku, nebo některý otec vybere film v kině a přesvědčí ostatní, aby jeli s ním.

 

V neděli je naopak náš den nejnáročnější. Celý den jsme v oratoři, povídáme si s místními farníky, hrajeme si s dětmi, kloužeme se na klouzačce, koukáme na fotbal, pomáháme v cafeterii, učíme angličtinu Obědváme většinou později, na návštěvě u místních. Někdy potom jedeme domů a kolem 19:30 už zase vyzvedáváme kluky v oratoři, abychom je odvezli na fotbalový zápas. Přijíždíme domů po 23:00.